Kategorie: Postřehy a úvahy

AGAFJA

Jako jediná žijící členka rodiny starověrců, které našli geologové v roce 1978 v Západních Sajánech, Agafja Lykova ukázala své obydlí korespondentům Rossija segodnja. Její blízcí žili v izolaci od roku 1937. Dlouhé roky se snažili uchránit rodinu před vlivem světa kvůli své víře. Dnes žije Agafja Lykova v tajze sama.

Jako jediná žijící členka rodiny starověrců, které našli geologové v roce 1978 v Západních Sajánech, Agafja Lykova ukázala své obydlí korespondentům Rossija segodnja. Její blízcí žili v izolaci od roku 1937. Dlouhé roky se snažili uchránit rodinu před vlivem světa kvůli své víře. Dnes žije Agafja Lykova v tajze sama.

„Není to možné" řekla by Agafja, kdyby slyšela o našich plánech dostat se k ní v polovině února, tajgou a po řece Abakan. Řekla by to svou zpěvavou intonací, která zřejmě vznikla stálým čtením modliteb. Nejmladší Lykova říká "není to možné" v těch případech, když se události neshodují s jejími představami o světě a realitě.

Není možné brát od lidí darované věci, na kterých je číselný kód, není možné fotit bez dovolení, také mnoho jiného není možné. Jak dnes žije nejznámější poustevnice v Rusku v reportáži Ria novosti.

Zbytečnosti

Agafja se narodila v rodině starověrců, kteří odešli od lidí a od státní moci do tajgy v roce 1938. Na počátku 80tých let se o nich díky novináři Vasiliji Peskovu dozvěděl celý SSSR. Dnes už si nikdo nevzpomene. Ale Agafja žije.
Za poslední léta se skoro nic nezměnilo: žije tam, kde se spojují divoké řeky Jerinat a Abakan, chová kozy, pěstuje zeleninu, na podzim sbírá šišky „kedri", tak se tu říká sibiřské sosně. A modlí se. Za sebe a za celý svět. Od nejbližší osady Matur je k ní přes 200 km tajgy, sněhu, divoké, místy nezamrzlé řeky. Dlouho jsme se chystali na tuto expedici s vedoucím rezervace Chakasskij. Ale tajga nás nepustila. Nepodařilo se dojít až k Agafje. V létě je tam možné dojet po řece za pár dní. V zimě je to dlouhý pochod na sněžnicích a loveckých lyžích.
Padá řídký sníh - to je špatné. Zanese stezku podél řeky a ta je jediným důkazem, že jsou tu lidé. Všechno městské - peníze, karty, mobily, dokumenty, jsme nechali v ubytovně. Tady nic z toho nebudeme potřebovat. Čím dále jdeme do tajgy, tím více se zbavujeme zbytečných věcí.
Ti, kdo žijí v tajze, Agafju znají.
„Jdete ke Karpovně? My jsme se tam nedostali, cesta je špatná" - říká strážce jedné turistické základny. Neradí nám jít podél Abakanu.
Řeka je plná špičatých kusů ledu. Sněžný skutr ho objíždí po neviditelných zákrutech. Místy je pod průzračnou vodou vidět kameny. Řeka místy šumí a taje, nad tajícím místem stoupá pára. Nelze to obejít, těžký skůtr prolomil led. Sergej a Leonid, okrskoví inspektoři, naši průvodci, rozhodují: probít se tajgou.
Tak tomu zde říkají: probíjet se. Cesta není, dá se projít jen mezi stromy, kedrou, břízami. Skůtr se rozbil. Podél břehu těžce jede po kamení.
„Paměť má Agafja dobrou, po osmi letech mě poznala. Zaradovala se, že jsem z Altaje, celá její rodina je odtud"- vypráví Leonid. „Přijeli jsme, když se sklízely brambory. To místo pod stromy obdělal a vyčitil její „tatěnka" a bratři. Je tam zvláštní klima a podmínky k životu. „
Sníh v tajze bývá různý: tuhý jako poklice, lehký a poletující jako cukr a ve slunečném dni pruhovaný černými stíny. Je na něm plno stop, dělá to dojem, že jsou blízko lidé. Hluboké - to jsou vlci, mělčí - prošla tudy sibiřská kočka, sobol.

Strašné

No tak, lidičky, jdeme. Leonid Alexejevič řídí skůtr širokým obloukem, aby nabral potřebnou rychlost. My jdeme za ním a vidíme, jak pod ním praská led. Rychle přidáme, spěcháme za ním mokrou dráhou. Teplota se pohybuje od -30 do 2 st. Celsia.
Stejnou cestou kdysi odešla do tajgy rodina Lykových: Karp, jeho žena Akulina, syn Savin a dcera Natálie. Později se narodili ještě Dmitrij a Agafja. Čím blíže byli lidé, tím dále se stěhovali do tajgy. Na březích Abakanu jsou ještě vidět zbytky jimi opuštěných obydlí. V roce 1961 umírá Akulina hladem. Agafja o ní říká : „Matka byla skutečná křesťanka, silně věřící."
Nejmladší Lykové bylo 17 let, když nastal v tajze hladový rok. „V postním týdnu matka zemřela ..Nedalo se rybařit, byla vysoká voda. Neměli jsme v zásobě žádné maso a nedalo se lovit. Roztloukali jsme kořeny, žili jsme z listů jeřabin."
V roce 1981 postupně umírají všechny děti kromě Agafji. V roce 1988 „odešel tatěnka" ,Karp Osipovič. Agafja zůstává sama. Mnohokrát jí navrhovali, aby se usadila blíže k lidem. Na to odpovídá svým : Není to možné. A nám říká: "Jak strašně vy žijete ve městech!" A odtud, ze sibiřských lesů s jejich prostými pravidly, se opravdu zdá, že žijeme strašně.

Jiný svět

V kapse mám dopis pro Agafju z Bolivie. Na jednom místě obálka promokla a prosvítá slovo Amen. Známky s barevnou krajinou vypadají mezi těmito horami a stromy, podepírajícími nebesa, uprostřed ledu, jako z jiného světa.
Tento monotonní svět má svou melodii, svůj rytmus. 'Úpatí hor porostlá lesem, nad nimi holá strmá úbočí. Blíž k řece kameny. Všechno zde zvučí vlastní melodií.
Za dva dny jsme prošli téměř 170 km. Dál je cesta možná jen na loveckých lyžích podbitých koňskou kůží. Věci, ruksaky, teplé oblečení necháváme v jedné lovecké chatě spolu se sněžnicemi.
Jízda na lyžích vybízí k meditaci. Chrum- chrum, levá-pravá. A ticho. Jen v dálce křičí pták, šumí a hlučí voda, praská led.

Agafja

Spatříme ji hned: jde po zamrzlé řece s dřívím uvázaným na zádech, pak stoupá po 70ti dřevěných schodech pokrytých ledem ke svému domu. Po čtyřiceti km na lyžích vypadá neskutečně. Těžko říci, kolik je jí let. Ona sama říká, že v dubnu jí bude 73. Ještě po cestě nám Sergej říká, že je jako dítě, všemu věří. Lidé jsou podle ní všichni dobří. Ale sama rozhoduje o tom, s kým bude mluvit. Stalo se, že klidně odešla do tajgy a vrátila se, až když nepříjemní hosté odešli. Ani její povaha není jednoduchá. „Karpovno, buď zdráva!" Sergej u Agafji bývá často, naposledy jel 10 hodin na lyžích, aby ji zkontroloval.

Agafja se usmívá a jednoho po druhém si nás prohlíží. V tomto ročním období se tady lidé neobjevují. Opírá se o dva obrovské balíky sena - nedávno je shodili z helikoptéry pro její kozy. Později se jí zeptám, co bude, jestli lidé přestanou pomáhat." Bude bída."- klidně odpovídá.

Na místě stojí několik dřevěných domků. Blíž k řece je nevelký srub, kde žil geolog Jerofej Sedov. Výše jsou pod jednou střechou 2 domky, - jeden je Agafji a druhý pro jejího pomocníka Gurije. Věděli jsme, že tam žije ještě jeden člověk. Už pár let starověrci posílají k Agafje pomocníky, vždyť i ve dvou je těžké tady žít.

Dopis

Agafja sedí na lavici a snaží se otevřít dopis.
„Jak vás našli?Jak to, že Vám píší až z Bolivie ? - ptám se.

„Každý ví, že nás našli před 40 lety, Když sem přišli lidé, bylo mi 34 let. Byli to dobří lidé. Už jsme věděli, že nás viděli shora z vrtulníku, za 2 týdny přišli. Bylo to 2.6., právě jsme se domodlili a já vidím, že nějaké zvíře běhá za kůlnou. Řekla jsem :"Děje se něco špatného, Byl to sobol, nebo ne ?" Něco neznámého. Byli to psi. Nikdy jsem psa neviděla. Tatínek by je poznal. Přinesli konzervy a chleba, nic z toho jsme si nevzali. Přišli zase ráno druhý den, zase přinesli jídlo, nic z toho jsme nejedli."
Tak se Lykovi seznámili s geology, ušli 16 km, aby je mohli navštívit. „Postavili nám stan a kamna. Modlili jsme se před nimi. Dali jsme jim brambory, ořechy, oni nám dali lopatky, topůrka, hřebíky a látku na šaty. Ušili jsme z ní rubašky, sarafány, bylo to krásné."
Agafja je na posledních foto oblečena vždy stejně. Rukou uhlazuje látku na šatech, před třemi lety je sama ušila.
„Teď si na Paschu chci ušít nové. Dříve jsme si všechno sami vyráběli, sestra Natálie mě hodně naučila, byla mojí kmotrou.Ti lidé mi píší už 3 roky a proč nepřijedou?"
A ona na ně čeká, loni zasadila více brambor, ale nikdo nepřijel. Z obálky vypadnou fotky - palmy a smaragdová voda. Agafja prosí, abychom jí, přečetli, co je na zadní straně.: Peru, oceán, jedí se tu mořští živočichové, velcí i malí. Nic z toho nejíme, Bůh zakázal.

Agafjin chléb

„Přijdeš k Agafje a ona se hned s tebou dělí o všechno, co má. Je-li to na podzim, přinese ořechy, v létě rybu, teď brambory. Na snídani nám ji dala."- říká Sergej.
Chléb u Agafji je těžký, plochý a opravdový. Agafja přichází s chlebem, Gurij nese sklenici altajského medu.
Agafja neví, jak je známá, ale kdyby věděla, velmi by ji to udivilo. V jejím světě těžké práce a modliteb jsou všichni lidé její bratři a všichni jsou si rovni.
„Je třeba převézt tě, Karpovno, někam blíže. U nás je hodně jahod a málo medvědů. No, co tomu říkáš ?"- Leonid se dívá zpříma na Agafju.
„Ne, a to je vše."
V jizbě je temno, teplo a ticho. Agafja vypráví o loňském létě a o zimě, která už odchází.
„V lednu bylo pod - 40. Všechno zmrzlo. Dřevo syrové, kamna netopila, hřála jsem kočky pod kabátem. Koček je asi 7."
Minulé léto bylo v tajze neúrodné, pro zvířata i pro lidi to byl hladový rok.
„Léto bylo deštivé a chladné. Když jsem rybařila, zůstávala jsem na noc v chatě u vody. Ryby suším a ty pozdější na zimu solím. Do tajgy daleko nechodím, tento podzim jsme s pomocníkem Georgijem sbírali šišky, bylo jich hodně. Tenhle rok ne. Dvakrát jsem potkala medvěda. Zavolala jsem Kristovu modlitbu, on se ode mne odvrátil a zalezl do křoví. Zůstala jsem stát a začala jsem se modlit ke svatému mučedníku Georgijovi."

Posloucháme Agafju pozorně. Tady má každý svůj příběh o setkání s medvědem. Alexejevič říká: Není to pravda, že kdo viděl medvěda, zemře. Ale všichni jsou opatrní. Zvlášť v hladovém roce."
„Bylo to podle starého kalendáře 31. června. Měla jsem v řece síť, jdu tam a vidím medvědí stopy. Měla jsem se vrátit zpátky, ale já jsem šla pro tu rybu. Našla jsem dvě, ohlížím se, medvěd nikde. A on najednou vyběhl z chaty a rovnou na mne. Zůstala jsem stát a modlila jsem se a vidím: otočil se, běhá kolem mne dokola a pak utekl. Vzala jsem ryby a potichoučku jsem šla domů."
Agafja si uhlazuje na kolenou šaty, vzorek na látce už není vidět,setřel se za tolik let.
„V téhle světnici Jerofej žil a umřel. Přišel kdysi k nám a řekl: Vy jste křesťané a já jsem křesťan.
A začal nám pomáhat. Když umřel bratr a sestra, pomáhal. Znali jsme se přes 30 let. Když umřel otec, Jerofej ho pohřbíval."
Ve světě Agafji je právě 7526. rok od stvoření světa. Když ve světnici všechno zhasne a nastoupí ticho, nastává bezčasí. Nejsou denní povinnosti, nejsou žádné nové zprávy, nic takového cizího není v Agafjině světě. Jen obrovské hvězdy v nebi nad tajgou.

- Eva Latifová - 

Komentáře rss


Strana:  1
, odkaz odpovědět

https://xman.idnes.cz/sibir-tajga-nabozensti-fanatici-lykovi-d9n-/xman-styl.aspx?c=A170911_121025_xman-styl_fro


Strana:  1