Kategorie: Postřehy a úvahy

Mariánský sloup v Praze

Je to už pár let, co jsem v TV zprávách zaslechla, že na Staroměstském náměstí byla položena bronzová deska na místo, kde stával slavný Mariánský sloup, postavený 26.září roku 1650 na památku statečné obrany Prahy před Švédy. Potěšilo mě, že se veřejné mínění konečně změnilo a protože jsem náhodou druhý den do Prahy jela, šla jsem se hned na tu desku podívat. Opravdu tam byla, jenomže z nápisu Zde stál a zase bude stát Mariánský sloup, byla slova "a zase bude stát " odstraněna drsným cementem.Takže se vlastně nezměnilo vůbec nic : národ je stále rozdělený a nenávist části lidí stále stejná...

Mariánský sloup v Praze

Je to už pár let, co jsem v TV zprávách zaslechla, že na Staroměstském náměstí byla položena bronzová deska na místo, kde stával slavný Mariánský sloup,postavený 26.září roku 1650 na památku statečné obrany Prahy před Švédy. Potěšilo mě, že se veřejné mínění konečně změnilo a protože jsem náhodou druhý den do Prahy jela, šla jsem se hned na tu desku podívat. Opravdu tam byla, jenomže z nápisu Zde stál a zase bude stát Mariánský sloup, byla slova "a zase bude stát " odstraněna drsným cementem. Takže se vlastně nezměnilo vůbec nic : národ je stále rozdělený a nenávist části lidí stále stejná,

Smutné je, že ti nenávistníci možná ani nevědí, proti čemu se obracejí. Náš malý národ nemá mnoho hrdinských momentů ve své historii, na které může být opravdu pyšný, ale tato událost k nim patří. Šlo v ní o statečnou obranu Prahy před několika armádami, obránci byli prostí lidé, hlavně studenti a řemeslníci. Kdo by nebyl na tohle hrdý ? O několik let dříve se takhle statečně ubránilo i Brno ,ale na rozdíl od Prahy všichni o této události vědí, 15. srpna zvoní poledne o hodinu dříve, pořádají se rekonstrukce a oslavy .....A Praha? Za jásotu zagitovaného lidu strhli výtržníci krásný Mariánský sloup, jedinou připomínku slavné minulosti. Chcete vědět, jak to tenkrát bylo? Nabízím krátké vyprávění:

V roce 1648 už neměli Habsburkové žádného schopného velitele, který by dokázal české země ochránit tak, jako to uměl Valdštejn. Toho nechali hloupě, zbytečně a zbaběle zavraždit, neboť se obávali prestiže a moci tohoto geniálního vojevůdce. Do Čech tedy vtrhli Švédi a chovali se jako praví barbaři. Krutě drancovali venkov, brali vše, dokonce prý i vyhrabávali a okrádali mrtvé. Sienkiewicz popisuje Svédy jako věčně hladový národ, který, když uviděl úrodné a bohaté země, propadl chamtivsti a neznali mezí. Mezi Švédy bylo také mnoho českých protestantů, kteří opustili vlast po roce 1621 a nyní se do ní vraceli s nepřítelem. Jeden z nich, Otovaldský, má také na svědomí utrpení Prahy. To on přivedl vojsko Königsmarkovo úžlabinou od Břevnova ke Kapucínskému klášteru, kde byla část hradeb nedostavěná. Zabili stráže a zrádce jim otevřel Strahovskou bránu. Přesto Königsmark málem utekl, když se náhle o půlnoci ozvaly zvony. Švédi měli totiž panický strach z jejich zvuku, protože protestanti zvony nemají. Zrádce mu však vysvětlil, že to pouze mniši se svolávají k modlitbám. Stalo se to na úsvitě v neděli 26. července 1648. Na Starém městě lidé slyšeli rány a viděli lidi na střechách domů, jak volají o pomoc. Z Mostecké věže byly rychle spuštěny zábrany a Staré město se chystalo statečně k odporu.

Švédové se zatím rozprchli po Malé straně a sbírali ohromnou kořist, největší, jaká jim za celou dobu 30-ti leté války padla do rukou. Největší ztrátou je však pro nás Rudolfova sbírka a strahovská knihovna, to jsou poklady nenahraditelné a nevyčíslitelné. Zrádce Otovaldský se vrátil do Švédska ze strachu z pomsty a změnil si jméno.

Švédové si z Prahy odnesli nejbohatší kořist, ale utrpěli tam i nejpotupnější porážku. Hned 26.7. bylo do zbraně povoláno měštanstvo. Zvláště nadšeně se hrnuli studenti, bylo jich 745, zbraň dostal každý, kdo ji unesl. Oni také měli velkou zásluhu na uhájení města. Byly utvořeny setniny z řemeslníků, nejvíce se vyznamenali sladovníci a pivovarníci, dokonce vznikly i setniny ozbrojených mnichů a kněží. Křižovníci u mostu proměnili svůj klášter v pevnost, která bránila most.

Vrchním velitelem Prahy byl Rudolf Colloredo, jeho však vinili Pražané ze ztráty Malé strany. Velitelem obrany se stal hrabě Conti. A ten byl neúnavný. Dal stavět příkopy a palisády, nechal vyrobit lidové zbraně podobné těm husitským, staral se o obživu všech obránců.

Posledního července dorazilo k Praze druhé švédské vojsko. Vedl je Witenberk. Hned 3.8. byl na Prahu zahájen první útok. Těžké chvíle nastaly Praze příchodem třetího švédského vojska, keré vedl příští švédský král Gustav Adolf. Švédi jeho příchod uvítali divokou střelbou a hostinou na P. Hradě.

Nepřítel měl u Prahy tři vítězná vojska, zkušené generály, 60 děl.Proti nim stáli narychlo vycvičení studenti, řemeslníci a mniši se třemi děly.

Na hradbách i na mostě se neustále bojovalo a Švédi co chvíli vyhodili kus hradeb do povětří. Pražanům docházel střelný prach, narychlo se vyráběl a sušil na kamnech. Když obránci odmítli výzvu ke kapitulaci, podnikli Švédi 24.10. největší útok. Zapálili naráz všechny podkopy. Po rozvalinách hradeb se hnali do města a zdálo se, že je konec - všude hořelo, zvony bily na poplach, Švédi se několikrát dostali hluboko do města, ale obránci je s vypětím sil vyhnali. Švédi už totiž věděli, že v Münsteru se vedou mírová jednání a chtěli Prahu dobýt ještě před jejich koncem. A proto útočili na Prahu až do 31. října, využívaje všech vojenských vymožeností. Pražané však vítězně vytrvali na rozbořených hradbách až do konce. Teprve na dušičky, 2. listopadu přišla od císaře zpráva, že v Münsteru byl ujednán mír. A 4.11. přišla Praze vojenská pomoc, když bylo po všem.

V Praze 30-ti letá válka začala a také v ní skončila.

Císař odměnil statečnost a věrnost penězi, skvosty, povyšováním do šlechtického stavu. Poněvadž záchrana města byla připisována přímluvě Matky Boží, nechal císař postavit roku 1650 na Staroměstském náměstí krásný sloup, který se stal perlou barokní Prahy. Byl to pomník velkého vítězství statečných obyvatel hlavního města nad neskutečnou přesilou. Národ by měl být pyšný na toto vítězství a stále si je připomínat. 

Pokroková Praha na něj však zanevřela a v osudný listopadový den roku 1918 došlo k události, za kterou se její iniciátoři jistě styděli až do své smrti. Píše o tom Václav Renč v básni Pražská legenda.

Eva Latifová

Komentáře rss


Strana:  1
, Pochvala odpovědět

Velmi pěkně napsané

odpověděl(a)

Díky za pochvalu, jste první.Docela ráda bych měla nějaké ohlasy toho, co píšu, protože ještě mnoho by se k tématu vždycky dalo dodat.


Strana:  1