Kategorie: Postřehy a úvahy

Ženy ve válce

23.3.2017 Ženy ve válce - pravda, o které se nemluví / z knihy Světlany Alexievič, vzpomínky žen, veteránů VOV /

23.3.2017 Ženy ve válce - pravda, o které se nemluví
/ z knihy Světlany Alexievič, vzpomínky žen, veteránů VOV /

„ Jednou v noci šla na rozvědku bojem celá rota. Přišli za svítání, uslyšela jsem sténání. Zůstal tam raněný."Nechoď tam, zabijí tě, vidíš, že už je světlo".Neposlechla jsem a lezla. Našla jsem raněného, přivázala ho řemenem k ruce. Přivlekla jsem ho živého. Když se to velitel dozvěděl, napařil mi 5 hodin vězení za nedovolené opuštění stanoviště. Ale zástupce velitele pluku reagoval jinak:"Zaslouží si vyznamenání." A v 19 cti letech jsem už byla ve vězení a měla jsem už medaili „Za odvahu".V posledním boji mě zasáhla střela, prošla mezi obratli páteře, paralyzovala mi obě nohy. A považovali mě za mrtvou. V devatenácti....Dnes mám stejně starou vnučku.Dívám se na ni a nevěřím."


„Měla jsem noční službu...Zašla jsem do stanu k těžce raněným. Leží tam kapitán...Doktoři mě upozornili, že v noci zemře.....Že se nedožije rána.....Ptám se ho :"Nuže, jak vám je ?Jak můžu pomoci ?" Nikdy na to nezapomenu.....On se náhle usmál, takový hezký úsměv na zmučené tváři :"Rozepni si ten plášť...Ukaž mi svou hruď...Už dávno jsem neviděl ženu...."
Styděla jsem se, cosi jsem mu odpověděla a odešla. Vrátila jsem se za hodinu. Byl mrtvý. A ten úsměv měl pořád na tváři...."


„Když se objevil potřetí, rozhodla jsemse střílet.Objevil se jen na okamžik, potom zmizel a zas se objevil. A náhle mě napadlo: vždyť je to člověk, i když nepřítel, ale člověk.A začaly se mi třást ruce, po celém těle mě mrazilo, jakýsi strach mě přepadl....Ještě dnes se mi o tom zdá.....Viděla jsem ho v hledáčku, dobře jsem ho viděla. Byl tak blízko...A ve mně se něco vzpříčilo....Prostě nemohu ,nejde to. Ale vzpamatovala jsem se, stiskla spoušť....Není to práce pro ženu, nenávidět a zabíjet.Ne ,to není pro nás.....Musely jsme se přemlouvat, donutit se....."


„Také děvčata se hrnula jako dobrovolnice na frontu, jen zbabělci nejdou sami, bez rozkazu.Byly to smělé, neobyčejné dívky. Existuje statistika : ztráty mezi vojenskými sestrami byly hned na 2. místě za ztrátami pěchoty. Co to vlastně obnášelo- vytáhnout raněného z bojového pole? Šli jsme do útoku a oni nás kosili z kulometů. A z batalionu nic nezbylo. Všichni leželi na poli. Nebyli všichni mrtví.Němci po nás bijí, nepřestávají. Neočekávaně i pro Němce vyskočí jedna dívka, za ní druhá, třetí....Začaly převazovat a odtahovat raněné, i Němci nakrátko oněměli úžasem. V 10 hodin večer byly všechny dívky těžce raněné, ale každá zachránila 2-3 lidi. S medailemi se šetřilo, raněný musel být přivlečen i s jeho zbraní. První otázka vždy zněla:Kde má zbraň?Protože na začátku války byl nedostatek zbraní. Medaile se podle předpisů dávala za 15 těžce raněných, vynesených z pole i se zbraní..."Za bojové zásluhy". Za záchranu 25ti lidí řád Zlaté hvězdy.....A já jsem vám popsal, co znamenalo zachránit v boji alespoň jednoho jediného.....Zachránit ho zpod těžké palby....."


„ Co se dělo v našich duších, tenkrát? Takoví lidé, jací my jsme tehdy byli, docela jistě už nikdy nebudou. Nikdy !Tak naivní a tak nadšení. A s takovou vírou ve vítězství! Když náš velitel dostal bojovou zástavu a nás nechal nastoupit a před námi ji rozvinul, všichni jsme byli šťastní. Stáli jsme a plakali. Mne to dojetí dokonce uzdravilo.Měla jsem tehdy nemocné oči a skutečně, druhý den jsem byla zdravá.Uzdravilo mne to velké pohnutí mé duše....."


„Organizovaly se kurzy pro vojenské zdravotní sestry a nás tam přivedl otec, mne a sestru. Mně bylo 15 a sestře 14 let.Otec řekl :"To je vše, co mohu dát pro vítězství- mé dcerky...."Nikdo tehdy nemyslel na nic jiného. Za rok už jsem byla na frontě...."Matka neměla žádného syna....A když se bojovalo o Stalingrad, šla dobrovolně na frontu celá rodina.Všichni společně- máma a 5 dcer, otec v tu dobu už bojoval...."


„Mne mobilizovali, byla jsem lékařka. A můj otec byl šťastný, že jeho dcera je na frontě. Že brání vlast..."


„Pamatuji se, že mě pustili na dovolenku. Než jsem došla k tetě, stavila jsem se v obchodě. Před válkou jsem milovala bonbony. Říkám prodavačce:Chtěla bych bonbony.Ona na mne kouká jako na blázna. Nevěděla jsem, že je všechno na lístky, nevěděla jsem nic o blokádě. Všichni lidé ve frontě se ke mně obrátili, puška byla větší než já. A najednou všichni začali prosit, celá ta fronta : Dejte jí bonbony, vezměte si naše lístky! Dostala jsem je."


„A já jsem tam na frontě poprvé v životě.....to naše ....ženské.....Uviděla jsem na sobě krev, napadlo mi: Jsem raněná....V naší rozvědce byl starší člověk, felčar.Ptá se mě:Kde jsi raněná?....Já nevím....Ale krev....A on mi jako otec všechno vysvětlil....Po válce jsem každou noc chodila na rozvědku. Každou noc. A v těch snech mě zradil automat, nebo nás obklíčili.Probudíš se se skřípěním zubů. Vzpomínáš- kde jsem ? Tam, nebo tady?Když jsem jela na frontu, byla jsem materialista,ateista. Odjížděla jsem jako dobrá žákyně sovětské školy.Ale tam.....Tam jsem se začala modlit....Vždycky jsem se modlila před bojem, své, vlastní modlitby.....S jediným smyslem: abych se vrátila k matce a otci, domů. Opravdové modlitby jsem neznala, Bibli jsem nikdy nečetla. Nikdo mě neviděl, jak se modlím. Tajně, úkradkem jsem se modlila. Ostražitě. Protože....My jsme tehdy byli jiní. Rozumíte ?"

„Uniformy nám vůbec neseděly a vždy jsme byly celé od krve.Můj první raněný byl starší poručík Bělov,můj poslední raněný-Sergej Petrovič Trofimov. V 70tých letech k nám přijel na návštěvu a já jsem svým dcerám ukázala jeho ránu na hlavě, stále dobře viditelnou. Někdo z novinářů to sečetl: celý batalion.....Táhly jsme na zádech mužské 2až 3x těžší než my.Táhly jsme raněného a jeho zbraň, jeho plášť...Uvážeš na sebe 80 kg a táhneš.Shodíš ho a jdeš pro dalšího a opět 70-80 kg. Po jednom útoku jdeš 5 až 6 krát a ty sama vážíš 48 kg jako baletka. Dnes se to zdá neuvěřitelné....."


„Vrátila jsem se z války s bílými vlasy. Bylo mi 21 let a hlavu jsem měla bílou. Byla jsem těžce raněná, v bezvědomí, kontuze, špatně slyším na jedno ucho. Máma mě přivítala :"Věřila jsem, že se vrátíš, modlila jsem se za tebe celé dny a noci."Bratr ve válce padl a ona plakala:"Teď musíš udělat jediné- porodit děvčátko nebo chlapce."


„ A já řeknu něco jiného....Pro mne bylo ve válce nejhorší to, že jsme měly na sobě mužské kalhoty.To bylo hrozné. A pro mne....Nedovedu to vyjádřit....Tak zaprvé to bylo ošklivé....Jsi ve válce, jsi rozhodnutá zemřít za vlast , a máš na sobě mužské kalhoty. Prostě vypadáš směšně. Nehezky. Tehdy se mužské spodky šily dlouhé a široké. Sˇily se ze saténu.Bylo nás v zemljance 10 děvčat a všechny jsme měly na sobě mužské trenky. Ach Bože !!!!!Všechny i v létě i v zimě. Celé 4 roky !!!!!....Přešli jsme sovětskou hranici....Bojovali jsme, přišli jsme, jak říkal náš komisař „dobít zvíře v jeho doupěti". Hned v první polské vesnici nás převlékli, vydali nám nové oblečení a .....!!!Poprvé přivezli ženské spodní prádlo včetně podprsenky. Za celou dobu války poprvé!.....Tak co- rozumíš? Viděly jsme konečně normální ženské spodní prádlo....Proč se nesměješ?Ty pláčeš?....Ale proč ?"

 

 

Komentáře rss


Strana:  1
, komentář odpovědět

Na Proglasu jsem zaslechla zprávu, že kniha, ze které jsem přeložila úryvek, vyjde u nás pod názvem Válka nemá ženskou tvář


Strana:  1