Kategorie: Postřehy a úvahy

Detlef Cramer : Srdce

Tu knížku,malou a tenkou,jsem četla kdysi dávno,ale několikrát,proto si ji přesně pamatuji.Jenom název už nevím přesně.Autor byl tehdy ještě naživu.Byl to architekt a umělec.Vypráví svůj vlastní příběh,takové jsou nejpůsobivější a nezapomenutelné.

Příběh začíná v Sudetech,tedy v kraji s německy mluvícím obyvatelstvem. Je poslední rok války a Hitler volá do zbraně i nedospělé studenty,mezi nimi se právě ocitl i autor. Konec války přijde tak rychle,že tito čerstvě mobilizovaní se jí vlastně nezúčastnili,jsou však zajati v německé uniformě a to stačí. Pod dozorem partyzánů jsou vedeni do Polska,doVaršavy. Jdou lesem přes naše hory,občas dostanou pecen chleba,který si mají sami rozdělit,avšak žádnou vodu.Proto pijí ze všeho ,co najdou,různé kaluže,tůňky... Detlef dostane z té nečisté vody strašné bolesti břicha a průjem takový že má po...né i boty. Schválně si je nečistí ,protože boty jsou z pravé kůže ,kvalitní,on ví,že by mu je někdo ukradl. Takovéhle,po .... né ,však každého odradí. Jdou už pár dní, partyzáni je pohánějí jako dobytek a jeho utrpení je velké,už se jen motá. Náhle se skrz neuspořádané stádo zajatců snaží projet malá dvoumístná bryčka s koníkem. Sedí v ní mladý sovětský důstojník a sovětská dívka ve stejnokroji. Zajatci ustupují stranou,ale Detlef v jakémsi zoufalém gestu se pověsí po straně na bryčku a německy prosí,aby ho vzali s sebou. Důstojník si ho prohlíží a potom řekne:Vozmožno!....Spisovatel píše, že to bylo první ruské slovo,které slyšel ,zdálo se mu překrásné. Posadili ho proti sobě i s těmi po...botami a odvezli ho do nemocnice pro německé zajatce. Tam ho vyléčili z nejhoršího a tam si našel kamaráda.

Oba věděli,že neujdou trestu,ale nevěděli,jaký je čeká. Na chodbě seděla ruská zdrav. sestra a dovolila jim podívat se do seznamů. Zjistili,že každý z nich je zapsán v jiném a uprosili sestřičku,aby je napsala do stejného. Autor tehdy zasáhnul do vlastního osudu, aniž věděl,jestli je to dobré,nebo špatné rozhodnutí. A ono bylo špatné. V tom prvním seznamu byli zapsáni ti,kteří zůstanou ve Varšavě,budou pracovat v dolech a asi za 2 roky je pustí domů. On však pojede s ostatními do Ruska,na dalekou Sibiř, do zajateckého tábora.

Autor píše,že ruské velení tábora s úlevou přijalo nabídku Němců,že si zvolí vlastní velení a budou udržovat v táboře pořádek a kázeň. Taková situace byla i v táborech v Evropě,Němci,zvyklí poslouchat ,poslouchali svého kápo stejně jako v době války a velení tábora se s tímto kápo radili,koho je třeba potrestat,nebo poslat domů. Bylo totiž rozhodnuto, že ti nejmladší,kteří se války nezúčastnili,budou postupně propouštěni domů. Detlef nebyl nikdy vybrán,i když byl nejen nejmladší,ale také nemocný. Nejhorší však byl věčný hlad. Byl mladý,nedospělý,vytáhlý,stále hladový. Blízko tábora byla malá vesnička. Náš hrdina podlezl plot a šel k prvnímu domku. Postavil se do dveří a natáhnul ruku,rusky neuměl ani slovo. Takové útěky opakoval často,už věděl,že ve vesnici jsou jenom ženy,bábušky,každá mu do natažené dlaně něco dala:kousek chleba,uvařený brambor,žádná ho nevyhnala a on viděl,v jaké bídě samy žijí.
Možná se divíte,jak snadné bylo podlézt plot a zase se vrátit. Na rozdíl od gulagů,kde byly ploty dvojité a ostnatý drát,tady se s žádným útěkem nepočítalo:kam by asi utekl Němec v uniformě a bez znalosti řeči,kam by šel v této obrovské zemi a nekonečné Sibiři v době,kdy se země těžce vzpamatovává z prožité hrůzy? A Němci měli velice čerstvě v paměti,jak se chovali k ruským lidem, takže byli rádi,že je chrání aspoň nějaký plot ....

Německý kápo Detlefa udal veliteli tábora kvůli těm útěkům a on byl přemístěn do jiného. A jeho nemoc se vrátila s plnou silou,německý kápo mu nedovolil jít na marodku. Když ráno stáli v šestistupu seřazeni před cestou do práce ,byl u konce sil. Všimnul si ho velitel tábora,vyvolal ho z řady a na kus papíru napsal:Nechte ho 24 hodin spát!Potom se směl vrátil do svého baráku. Velitel se za pár hodin přišel na něj podívat a zjistil,že má horečku a je sotva při vědomí. Tábor měl svou marodku a zdravotní sestru. Byla to mladičká dívka a Němci využívali toho,že jim nerozumí a neustále hodnotili oplzle její postavu,ona sice nerozuměla,ale přesto tím velice trpěla. Tuto sestřičku nyní velitel Glickij pověřil,aby mladého nemocného Němce odvezla do nemocnice pro zajatce. Dal jí přesný plán,jak se tam dostat,bylo to hodně daleko. Autor píše,že z té dlouhé cesty si pamatuje jediné:jak ležel,napůl v bezvědomí ,obličejem na bílém límci jejího kožíšku,ona ho podpírala a napůl nesla,že jeli nákladním autem,potom autobusem a nakonec vlakem. Když ho konečně v nemocnici přijali,umyli a převlékli,ona tam ještě čekala,když ho ukládali do čistě povlečené postele,ona stála ve dveřích a teprve potom odešla. Autor říká,že se dodnes stydí,že jí nikdy nepoděkoval,ani její jméno neznal,už nikdy ji neviděl.

Primářka se jmenovala Glická,byla to manželka jeho velitele. Starala se o něj a vyléčila ho. Když se vrátil do tábora,bylo už jaro a on, protože se cítill dobře,začal uskutečnovat své umělecké nápady. Každý kamarád mu nosil cokoliv,co našel lesklého,třpytivého:kamínek,kousek slídy apod. a on z toho vyráběl intarzii. Vyrobil dřevěnou krabičku a na vrchní straně bylo veliké třpytivé srdce. Byla to krásná věc a všichni ji chodili obdivovat,přišel i Glickij a řekl mu:Davaj serdce! A on mu začal vysvětlovat,že je to dárek pro matku,že mu ho nemůže dát. Glickij pokrčil rameny a odešel. A dnes se za to své odmítnutí autor stydí:vždyť Glickij mu zachránil život a ta slova měla symbolický význam:já jsem ti vrátil život a ty mi dej své srdce. Styděl se, že to tehdy nepochopil. Krabičku ztratil na letišti, když ho konečně pustili domů.

Zbývá už jen poslední,co musel zjistit:proč ho neposlali domů dříve? Zjistil,že kápo,který měl rozhodovat o tom,kdo si zaslouží návrat,ho neustále označoval za dezertéra,nedisciplinovaného,že právě on každý návrh zamítnul. Doma, v bývalé NDR ,se na něho ptal,dozvěděl se,že je váženým členem lutheránské církve,věděl už ,kde bydlí. Chtěl se mu podívat do očí a zeptat se :Proč? Manželka mu řekla,že je nemocný a opravdu,kápo ležel v peřinách a bylo vidět,že má horečku. Okamžitě ho poznal a roztřásl se strachem. Věděl,co by se stalo,kdyby ho veřejně obvinil. Detlef Cramer se na něj chvíli díval,jak očima prosí o slitování,pak odešel.

To je konec příběhu. Zatímco většina Němců si pamatuje zajetí jako nespravedlivé příkoří,on lituje,že neděkoval a už nikdy nebude moci poděkovat těm ,kdo mu zachrálili život.

- Eva Latifová -

Autor: icon Admin
Vydáno: 9.10. 2026 13:10
Přečteno: 23x
Hodnocení: neohodnoceno		Hodnotit článek:
 

Komentáře rss

přidat komentář >
Strana:  1

nebyly přidány žádné komentáře