Kostel svaté Maří Magdaleny v Lanškrouně

Občanské sdružení na záchranu kostela sv. Marie Magdaleny v Lanškrouně pro bohoslužebné účely

Přejedeme - li česko - polské nebo česko - bavorské hranice, všude se setkáme s českým světcem Janem Nepomuckým. Je to náš nejznámější světec. Také však nejvíce nenáviděný od nekatolíků, protože jeho slávu šířili jezuité. Ze všech českých světců zemřel nejhroznější smrtí provázenou tím nejvýraznějším zázrakem.

Pokud se moudrému a mocnému císaři Karlu IV. něco nepodařilo, pak to byla výchova jeho nástupce Václava IV. Na rozdíl od svého slavného otce neměl tvrdou výchovu válečníka, naopak od útlého dětství mu byla prokazována pocta, o kterou se nijak nezasloužil. Také zdědil po některém ze svých přemyslovských předků prudkou a násilnickou povahu, přepadaly ho záchvaty hněvu, které se nesnažil nijak přemáhat. Zatímco celá Evropa znala velkou a upřímnou zbožnost Karlovu, a proto dostával darem svaté ostatky, kterých si tolik vážil, za krátkou dobu Václavovy vlády všichni věděli, že jedinou zálibou tohoto krále je lov a nejvítanějším darem velký a zlý pes. Přesně takový pes potom prokousnul hrdlo jeho manželce, královně Johaně Bavorské. Zatímco Karel IV. církev podporoval a jeho nejbližšími rádci a přáteli byli kněží, jeho syn si za přátele vybral podivná individua, toulal se s nimi po lesích a nechal je rozhodovat o důležitých věcech. S církví se neustále přel a snažil se ji zbavit všech privilegií. Jeho hlavním nepřítelem byl tudíž arcibiskup Jan z Jenštejna.

K tragickému naplnění této královy zášti došlo v době před velikonocemi roku 1393. Král slíbil jednomu ze svých oblíbenců místo opata v kladrubském klášteře, až starý opat zemře. Když se však Václav se svými druhy vynořil z lesů, dozvěděl se, že starý opat mezitím zemřel a ihned byl zvolen jeho nástupce, tak jak to je běžné. Král se rozzuřil do nepříčetnosti a hněv ho nepřešel ani v Praze. Ihned poslal své lidi za Janem z Jenštejna, aby se okamžitě dostavil do Prahy. Ten se právě modlil, byl svatý týden před velikonocemi, když mu však podali králův dopis, viděl, že je zle, že do Prahy musí odjet. V tom krátkém psaní byly jen samé výhružky, opakovala se tam slova - zabiju tě a utopím tě - a Jan dobře věděl, že jsou myšlena naprosto vážně. Spolu se skupinou svých nejbližších kněží se tedy odebral do Prahy. Po jeho boku stál ten, na kterého se nejvíce spoléhal, generální vikář Jan Nepomucký.

K setkání došlo u paty Karlova mostu. Král, cloumán zuřivostí, spěchá arcibiskupovi naproti a ten se ještě pokouší ho uklidnit, dokonce si před něho kleká. Král však vykřikuje a ukazuje na jednotlivé kněze : Tebe utopím a tebe taky, toho zajměte!

Arcibiskupovým lidem se podařilo nenápadně ho obklopit a dostat do jednoho z domů u Mostecké věže. Na hrad odváděli několik spoutaných kněží a král je začal vyslýchat. Nejstaršího, váženého univerzitního mistra práv, udeřil mečem do hlavy a nechal odvést. Zbývající 3 kněze vedli zpátky přes most na staroměstskou rychtu, kde byla mučírna. Mučení se účastnili také královi kumpáni, ale rovněž kat. Dva kněží byli svěřeni katovi a nakonec propuštěni, když odpřisáhli a podepsali, že nikdy neprozradí, co se v mučírně dělo. Kat se ukázal jako více lidský než král, oba kněží přežili a nic vážného se jim nestalo. Třetím knězem, na kterém si král vybil všechnu zběsilost, byl Jan Nepomucký. Král ho mučil vlastoručně, měl propálená žebra, vyvrácené ruce, rozdrcené nohy. Teprve k ránu si král uvědomil, že je křesťanským králem, že nemá žádné právo mučit kněze, že to, co udělal, se vymyká jakémukoliv chápání. Janovo polomrtvé tělo bylo odneseno na most a z jeho prostředka vhozeno do Vltavy. Vyplavalo až po měsíci Na Františku a pohřbeno bylo 16. května 1393 v ochoze svatovítské katedrály.

Zůstane asi navždy neobjasněno, proč právě tento tichý a nenápadný kněz se stal předmětem takové nenávisti. Byl blízkým důvěrníkem a pomocníkem Jana z Jenštejna, ale byl také zpovědníkem královny Žofie. Jisté je však, že ať se z něho pokoušel král dostat jakékoliv tajemství, svatý Jan mlčel. Do nebe mučedníků vstoupil jako ten, kdo uměl zachovat tajemství mu svěřená. Jeho sochy stojí uprostřed mostu a světec mívá prst na ústech.

Jan z Jenštejna brzy po této hrozné události, o které se v Praze jen šeptalo, tajně opustil Čechy, když se dozvěděl, že mu král chystá podobný úděl. Odešel do Říma, kde sepsal podrobnou zprávu o králově jednání, Jana Nepomuckého v ní nazývá svatým mučedníkem. Ukrutná Janova smrt byla předzvěstí událostí, které přišly po králově smrti.

Jan Nepomucký byl svatořečen až v roce 1729, k jeho nádhernému náhrobku proudily 16. května zástupy lidí. I Jaroslav Seifert, který se považoval za ateistu, vzpomíná, jak šel tohoto dne do katedrály prosit světce o zázrak a také se mu ho dostalo.

Po Janově smrti bylo učiněno mnoho pokusů, jak celou událost znevěrohodnit, zamlžit a zpochybnit. Za vlády Jiřího z Poděbrad byla dokonce změněna číslice 9 v letopočtu, aby celá událost se zdála ještě více nejasná. Našel se však Jenštejnův spis ve Vatikánu, který byl psán bezprostředně po jeho útěku do Říma a uvádí tak věci na pravou míru. Na Karlově mostě uvidíte už zdaleka zástup turistů u sochy svatého Jana, každý se chce dotknout reliéfu, který zobrazuje jeho smrt. Místo, odkud byl hozen do řeky, je označeno mosazným křížem a barokní mřížkou.